Zuzana Matiášová
ANGLIE - BOURNEMOUTH
V sobotu 16. 6. 2007 začala má téměř měsíční cesta do Anglie. Letadlo z Ruzyně odlétalo kolem dvou hodin odpoledne, s odbavením na letišti nebyly víceméně žádné problémy; na fronty u odbavovacích překážek jsem byla připravena, takže mě nijak nepříjemně nevyvedly z míry. U pasové kontroly jsem se rozloučila se svou rodinou; dál už jsem musela pokračovat sama. Cesta letadlem se obešla bez problémů - trvala asi hodinu a půl a tento čas mi rychle uběhl. Navzdory jedné písni od Monty Pythonů, ve které se zpívá "... I'm so worried about the baggage retrieval system they've got at Heathrow...", jsem si na letišti v Heathrow svůj batoh v pořádku vyzvedla a přemístila se na autobusové nádraží, odkud mi asi po dvou hodinách čekání odjížděl autobus, kterým jsem se konečně měla dostat do Bournemouthu. Stejně jako předtím se vše až překvapivě hladce vyřídilo (byla jsem trochu zmatená ze své elektronické jízdenky, která vypadala značně nevěrohodně, ale nakonec svému účelu přece jen posloužila) a já se vydala na finální kus své cesty. Do Bournemouthu jsem přijela asi v pět hodin místního času, víceméně mě fakt, že už mám vystupovat, překvapil, neboť jsem předpokládala, že jízda autobusem bude o něco delší. A tak jsem se nakonec bez větších zádrhelů dostala do Bournemouthu, mé cílové destinace.
Se svou hostitelskou rodinou jsem byla předem domluvená, že se na místo jejich bydliště dopravím sama (po krátkém pátrání v mapě jsem zjistila, že můj dočasný domov se nacházel asi čtvrt hodiny pěšky od autobusového nádraží); proto jsem se hned po výstupu z autobusu sebrala a jako správný turista s mapou v ruce jsem se jala hledat "57A Lowther Road, Charminster". Ani jsem moc nebloudila a po dvaceti minutách jsem se poprvé mohla podívat na dům, ve kterém jsem měla měsíc přebývat.
Rodina mě přijala velmi vlídně; ani jsem se nestihla rozkoukat a už mě zvali k večeři. Byla jsem v Británii už dvakrát předtím, takže mě nepřekvapilo, že podávané jídlo sestávalo z brambor, fazolí, kuřete a zeleniny. Když už jsem se zmínila o jídle, musím říct, že strava v rodině bylo to, co mě na celém pobytu nadchlo asi nejméně (snad jen s výjimkou počasí, které se nevyvedlo). Postřeh můj i ostatních studentů nejen v mé hostitelské rodině, ale i z ostatních rodin, byl, že nejoblíbenější anglickou surovinou k přípravě jídla jsou brambory. Podle hesla "bez brambor ani ránu" se v mé hostitelské rodině vařila téměř všechna jídla; párkrát jsem dokonce našli brambory i v rýži, taková kombinace by mě tedy předtím nebyla napadla. Když náhodou součástí večeře nebyly brambory, měli jsme velkou šanci, že narazíme alespoň na fazole; z míry mě vyvedly například italské lasagne, které nicméně zcela atypicky obsahovaly právě fazole. Všichni studenti v mé hostitelské rodině také museli přijmout fakt, že naše hostitelka jménem Mandy vždy jídlo uvařila dopoledne a těsně před podáváním ho obvykle ohřála v mikrovlnné troubě, čímž jídlo ztratilo něco za své chutě. Porce však byly vždy dostačující; ba právě naopak, jak Mandy sama řekla, byla zvyklá krmit "velké chlapy" - svého manžela Paula, bratra Terryho a také své syny, takže výsledkem bylo, že často nikdo z nás nebyl schopen sníst celou svou obrovskou porci... Kromě večeří jsem v rodině také snídala - k snídani jsme vždy dostali stejnou nabídku sestávající z toastů, různých druhů cereálií, marmelád, másla, arašídového másla, mléka, čáje, kávy a džusu. Takže ráno bylo vždy z čeho si vybrat. O víkendech - jak jsem se přesvědčila hned v neděli po mém příjezdu - studenti dostávali oběd v podobě balíčku nehledě na to, jestli jeli na výlet nebo zůstavali doma.
Se všemi členy své rodiny jsem se seznámila hned první večer. V domě bydlela hostitelka Mandy, její manžel Paul, jejich syn Lloyd, Mandyin bratr Terry a ostatní studenti (v době mého příjezdu byli v rodině ubytovaní Korejec Jinu a Francouz Frank. Ti postupně oba odjeli a jejich místo nahradil německý manželský pár Martin a Christina a Marcello z Brazílie. V době mého odjezdu tedy byli v rodině ubytováni čtyři studenti.) Se členy rodiny jsem se rychle spřátelila - měla jsem z předchozích dvou zájezdů do Anglie zkušenost, že hostitelská rodina se o studenty prakticky nestarala, nebavila se s nimi a prakticky je volala jen k jídlu. Proto mě příjemně překvapilo, že všichni členové rodiny Ball byli vstřícní, ptali se mě na Českou republiku a jevili zájem se se mnou bavit. Bylo velmi jednoduché se s nimi dohodnout, protože mi vždy vycházeli maximálně vstříc (např. co se týkalo mých večerních návratů, večeří mimo domov a podobně). Kdybych měla v budoucnu možnost, velmi ráda bych se do této hostitelské rodiny vrátila, protože se ke svým studentům chovala velmi vlídně a já s nimi neměla jediný problém...
Pondělí 18. 6. byl můj první školní den. Dostavila jsem se k prezenci a dívka v recepci mi poradila, že před chvílí se registrovala další Češka podobného věku, jestli bych se s ní nechtěla bavit. Tak jsem této rady využila a seznámila se s onou Češkou jménem Radka. Chvíli poté už jsme dostali instrukce k rozřazovacímu testu, který byl na programu ten den. Zkouška sestávala z písemné formy (gramatika a jednostránkové vyprávění), poslechové části a pohovoru. Testy mi přišly velmi snadné, stejně jako pohovor s profesorkou se podobal více než čemu jinému přátelskému rozhovoru. A po testech jsme vyrazili na exkurzi autobusem kolem Bournemouthu, abychom se alespoň trochu seznámili s prostředím, ve kterém jsem měla následující měsíc přebývat. První školní den tedy probíhal až na věčně deštivé počasí celkem uspokojivě.
Druhý den jsem ve škole zjistila, že jsme obě, tedy já i Radka, byly zařazeny do stejného levelu - L2 (L = Long Course; L2 byla nejvyšší možná úroveň angličtiny na RLC, žádná úroveň L1 neexistovala, ačkoliv nikdo nevěděl proč. Systém byl poněkud složitý, myslím, že pro dlouhé kurzy byly levely seřazené takto: L2, L3, L3.1, L3.3, L3.4, L4, L4.5, L5, L6. Možná že to nebylo přesně takhle, každopádně to bylo trochu nepřehledné) Vzápětí jsme tedy měly možnost seznámit se se svými příštími spolužáky. První dva týdny to byli: Abdulgader z Lybie, Christina z Koreje, Chris z Hongkongu, Charles a Marie-Noëlle z Francie a Tomoko z Japonska. Vyučování jsme měli rozdělené na tři části (9:15 - 10:45, 11:05 - 12:35, 14:00 - 15:30), z nichž první dvě nás vyučoval "ranní profesor" a poslední "odpolední profesor". Jen ve středu končilo vyučování už v 12:35.
Profesor se obvykle v každé části vyučování zaměřil na nějaké konkrétní téma (často ve spolupráci s učebnicí, kterou jsme dostali jako součást kurzu), kterému jsme se věnovali a vysvětlovali si problematiku anglického jazyka použitého v tom či onom tématu. Často jsme využívali systému dělení do dvojic, protože tak se každý nejsnáze dostal k tomu, aby co nejvíce mluvil. K tomu nám dobře posloužila například oblíbená aktivita jednoho z učitelů Martina - každý student dostal článek, který si měl do druhého dne přečíst tak, aby ho byl druhý den schopný vysvětlit svému spolužákovi, který s ním pracoval ve dvojici. Poté, co si tyto dvojice vše vyjasnily, vždy pár lidí převysvětlilo článek jejich partnera celé třídě.Tyto i podobné aktivity, které byly většinou založeny na tom, aby studenti dostali co nejvíce příležitostí mluvit, jsou dle mého názoru poměrně efektivní metodou učení angličtiny na pokročilé úrovni; byla jsem proto s výukou na RLC velmi spokojená. Také proto, že bylo znát, že studenti se učili jazyk ochotně a dělali vše proto, aby se během svého pobytu co nejvíce zlepšili; naprostá většina studentů například chodila každé ráno do školy včas a se splněnými domácími úkoly, opak se stával jen výjimečně. A to i přesto, že nám z nesplnění domácích úkolů či z pozdních příchodů neplynul žádný postih...
Ve volném čase, hlavně o polední přestávce a po skončení vyučování, měli studenti příležitost hrát stolní tenis. Této příležitosti jsem hojně využívala, přičemž jsem se s ostatními hráči samozřejmě bavila (a bavila jsem se s nimi často) v angličtině. Tak jsem také měla možnost poznat nějaké nové přátele. Kromě pingpongu zde byla ještě příležitost zahrát si kulečník anebo se soukromě vzdělávat v "Private Study Center". Tamější počítače jsme také mohli bezplatně využívat ke kontrole e-mailu i jiných intenetových stránek.
Každý víkendový den, večer všedního dne anebo v případě středy odpoledne jsme měli možnost se zúčastnit takzvaného "Social Programme" vedeného mladým párem Mattem a Jelsea. Mohli jsme tudíž spolu s ostatními studenty například hrát různé stolní a karetní hry, chodit do hospody "to chat over a pint or two", případně se jet podívat na ohňostroj v přilehlém Poolu. Na víkendy byla většinou plánovaná exkurze do Bathu, Londýna, ke Stonehenge... Já osobně jsem se zúčastňovala jen programu všedních dnů (hlavně tzv. Game Evening, sledování filmů atd.), ale vždy, když jsem se k tomu rozhodla, užila jsem si velmi příjemný večer a rozhodně jsem ho nepovažovala za promarněný. Velkou zásluhu na tom měli Matt s Jelsea, protože byli velmi sympatičtí, ochotně se s námi bavili - zkrátka, člověk si je musel už od prvního okamžiku oblíbit. Škoda jen, že většinou jsme se sešli spíše v mizivém počtu (důvod byl podle mě například ten, že třeba korejští, francouzští, ale i jiní studenti měli tendenci se buď bavit jen se studenty své národnosti anebo vůbec zůstávat doma. Jejich škoda.)
V duchu, který jsem se tu snažila popsat, mi uběhl celý měsíc mnohem rychleji, než bych si byla bývala ochotná přiznat a hlavně mnohem dřív než mi bylo milo. Na konci druhého týdne se loučili tři lidé z naší třídy, a proto jsme se rozhodli uspořádat rozlučku. Ta se konala v bytě jedné z našich spolužaček, Tomoko, a všichni jsme si ji velmi užili. Na konci čtvrtého týdne už se žádná podobná akce nekonala - no, možná to pro mě bylo lepší, protože by mi můj odjezd přišel ještě více líto... Tak jsem poslední večer strávila ve společnosti spolužáka Chrise (z Hongkongu), šli jsme na večeři (musím přiznat, že to byla jedna z nejlepších večeří, které jsem v Anglii jedla; to protože jsem si objednala těstoviny, které si podle všeho moje hostitelská rodina moc neoblíbila...)
Po posledním školním dnu tedy nadešla sobota 14. července; datum mého odjezdu. Loučit se s rodinou a Martinem s Christine (německý pár ubytovaný také v mé rodině) mi bylo velmi proti mysli, ale co jsem mohla dělat. Ostatně Martin s Christine odjížděli hned den po mně. Poslední, čím mě rodina Ball dostala, bylo, že Paul si očima přeměřil můj dvacetikilový batoh, prohlásil, že jenom naprostý ignorant by nechal dámu nést takhle velké zavazadlo a i přes mé vytralé protestování rezolutně prohlásil, že mne na autobusové nádraží odveze. A tak jak byl, ve spacím triku, domácích šortkách a bos, mi odnesl batoh do auta a opravdu mě ten kilometr odvezl. Na nádraží jsem se tedy definitivně musela rozloučit i s ním a pak už mi zbývalo jen těšit se domů. Cesta do Prahy mi uběhla rychleji než cesta do Bournemouthu, protože jsem koneckonců jela domů s Radkou, takže jsem se měla v autobuse, na letišti i v letadle s kým bavit. Podle hesla "ve dvou se to lépe táhne" jsme také přečkaly velký zmatek, který panoval na odbavovacích přepážkách na Heathrow, vydržely asi tři hodiny čekání na letišti a finální cesta letadlem už byla víc než rychlá. Na letišti (kdy jsme se v jednu chvíli začaly navzájem strašit, že naše batohy už opravdu nedorazí) jsem velmi rychle našla svoji rodinu, takže jsem dala poslední sbohem i Radce a moment, kdy jsem ji ztratila z očí, považuji za definitivní konec svého výletu do Bournemouthu.
Celý měsíc, který jsem v Anglii strávila, na mě udělal velký dojem; (skoro) všichni lidé se ke mně chovali více než vstřícně, navíc jsem nejen mohla, ale i musela mluvit jedním z mých nejoblíbenějších jazyků (ona sice čeština je také jedním z mých nejoblíbenějších jazyků a mluvím jí každý den, ale to je přece jen trochu jiný případ). Zkrátka jsem nesmírně ráda, že jsem měla tu možnost ve svých šestnácti strávit měsíc v Anglii, jelikož taková šance se ne každému naskytne; jsem hrozně vděčná všem lidem, kteří mi tuto příležitost umožnili a teď mi nezbývá než doufat, že ještě někdy budu mít tu možnost do Bournemouthu se vrátit...
Zuzana Matiášová