Petra Čechová Bournemouth 2011

Petra Čechová – Bournemouth 2011 dvoutýdenní kurz

Nejdříve bych chtěla poděkovat Gymnáziu Vítkov, zejména třídní učitelce Mgr. Heleně Matyáškové, protože díky ní jsem se dozvěděla o tomto kurzu. Ale můj největší vděk, patří Nadačnímu fondu Livie a Václava Klausových, který mi umožnil dvoutýdenní kurz v Bournemouth a plno úžasných zážitků, na které budu vzpomínat celý život.

Na tento kurz jsem se velice těšila, ale taky jsem byla nervózní, jestli to vůbec všechno zvládnu! 12.8. nastal dlouho očekávány odjezd do Anglie. Cesta autobusem mi uběhla celkem rychle, celou cestu bylo všechno v pořádku, až před Londýnem se tvořily kolony aut. Začínala jsem být čím dál tím víc nervózní. Do Londýna jsme přijeli o 2 hodiny později, takže můj čas na přestup byl pouze 5minut! Nejhorší pro mě bylo, že jsem nevěděla ani kam mám jít, protože Victoria Couch Station je hrozně rozsáhlé. Pobíhala jsem sem a tam a ptala se řidičů na můj autobus, už jsem měla slzy v očích, že to nestihnu! Ale nakonec jsem budovu našla a po nějaké chvíli číslo mého autobusu zahlédla, naštěstí měl zpoždění a já ho stihla jen tak tak! K rodině jsem se dostala taxíkem, jak mi bylo doporučeno.

Rodina

Byla velmi milá, ohleduplná, pozorná a se vším mi pomáhala. Hned po příjezdu mi Caroline ukázala, jak to u nich chodí, např. jak se u nich zamykají dveře, protože u nich při zamykání musíte nadzvednout kliku, nebo taky jak se zapíná sprcha atd. Po večeře mi ukázali, jakými autobusy budu jezdit, půjčili mi jejich jízdní řád, abych to mohla více prostudovat. Adaptér jsem svůj neměla, všichni mi doporučili ať si ho koupím až v Anglii, že bude levnější, ale nakonec jsem nemusela, protože měli připravený. Každým dnem jsme se více a více sbližovali, hlavně u večeře. Caroline se mě při každém příchodu domů, ptala „jaký jsem měla den“, u večeře „jak bylo ve škole a co jsem dělala“, ale taky o běžných věcech. Měli starší dceru, která s námi večeřela každou středu, což bylo velmi pěkné od ní.

Ubytování

S ubytováním jsem byla nadmíru spokojená, nemohla jsem si přát lepší! Měla jsem útulný pokoj se šatníkem, postelí a psacím stolem. Také malou televizí, na které jsem si mohla pouštět DVD. První týden u hostffamily se mnou bydlela ještě jedna dívka z Belgie, která měla taky pokoj sama pro sebe. Velice jsme si rozuměly, večer jsme se navštěvovaly a povídaly si, co jsme celý den dělaly.

Stravování

Ráno jsem si mohla vybrat mezi lupínky nebo tousty s pomerančovou či jahodovou marmeládou a k pití nesměl chybět pomerančový džus. Když nějaké tousty zbyly, tak jsem si mohla udělat svačinu do školy. Obědy jsme si mohli kupovat ve školní jídelně, ale já jsem si koupila vždycky nějaký sendvič nebo muffin, který vyšel o něco levněji. Na večeři jsem se těšila, protože Caroline byla dobrá kuchařka. Vždycky uvařila velmi dobře. Často byly americké brambory, nebo brambory ve slupce s masem, taky fazole, vajíčka na různé způsoby, párky, pizza, takže jsem byla velice ráda, že jídlo se střídalo. Když Caroline zjistila, že mám ráda zeleninu, tak jsem si ke každé večeři mohla vybrat, jakou jsem chtěla. Ke každé večeři byli nachystané různé omáčky od kečupů až po různé salátové dresinky, takže každý si mohl vzít, co chtěl. O víkendu jsem věděla, že místo oběda budu mít nachystanou svačinu, která obsahovala housku se šunkou a sýrem, jablko, mandarinku, oplatek a jejich malé obvyklé brambůrky. Když mi to někdy nestačilo, tak jsem si zašla do Tesca pro něco navíc.

Doprava

Jak mi bylo rodinou doporučeno, tak hned první den jsem si v autobuse u řidiče koupila sedmidenní jízdenku, která stála cca 450 Kč. Ze začátku jsem se ztrácela, hlavně protože se mi pletly trasy určených autobusů, např. tam máte 4a, 4b, 4c a každý autobus jezdí jinudy. Naštěstí jsem potkala české studenty, kteří mi ukázali, jak se kam dostat, což bylo výhodou. Například s Tomášem, který měl taky to štěstí a měl zprostředkovaný kurz díky Nadačnímu fondu Klausových, jsme projezdili autobusem téměř celé město. Snažila jsem se jízdenku, co nejvíce využít. S dopravou jsem neměla žádný problém, řidiči byli milí, ale i lidé, kteří mi několikrát poradili kudy se dostat, nebo jakou linkou autobusu. Protože se mi samozřejmě stalo, že jsem jela na opačnou stranu, než jsem měla. Než si zvyknete, tak to chvíli přece jen trvá. Jezdila jsem žlutými autobusy, někdy jezdily jednopatrové i dvoupatrové. Musím se přiznat, že nahoře jsem se někdy bála. Lidově řečeno, v Anglii jezdili, jak blázni.

Výuka

Výuka nám denně začínala v 9 hodin a končila ve 3 hodiny, akorát ve středu jsme měli pouze výuku do oběda. Odpoledne jsme spíše probírali gramatiku a v poledne jsme měli konverzaci. Učitelé se nám střídali, takže to bylo fajn, protože každý preferoval jiný způsob výuky. Skončila jsem ve střední skupině, takže jsem byla velice šťastná, že nejsem v poslední. Ve třídách nás bylo okolo desíti, ale každý týden se studenti střídali, protože buď někteří byli úplně noví, nebo přestoupili z jiné skupiny. Ve třídě byla převaha Japonců a první týden Francouzek, kteří si často mezi sebou něco vysvětlovali svým rodným jazykem, přestože se je učitele snažili oddělit. Ve skupině jsem byla v obou týdnech sama z Česka, takže jsem se musela spolehnout sama na sebe. Myslím, že to byla výhoda, protože jsem mluvila více anglicky než ostatní. Ve výuce jsem také poznávala různé kultury, hlavně tu japonskou, ale taky jsme tam měli kluka ze Sýrie, často jsme se zajímali, jaké to tam je v tuto dobu.

Volný program

Každý den jsme se mohli zapsat na nějaký program. O přestávkách jsme se na chodbě často shromažďovali, kde visela tabule s programem. Studenti se mohli zapsat, na co chtějí. Já jsem využila pouze dva programy. První týden jsem si zaplatila program na vzdušný balón, který byl v centru parku, který nás vynesl nad město. Měli jsme celé město „na dlani“, byl to nádherný výhled. A druhý program, kterého se zúčastnili snad všichni studenti, byl Laser tag. Hrála jsem to poprvé, ale hned jsem si tuto hru oblíbila. Jediná věc, která mě trochu zamrzela, byla, že nebyl výlet do Londýna, na který jsem se strašně těšila. Místo toho byly výlety do jiných historických měst. Nakonec jsem se rozhodla nezúčastnit se, protože jiní studenti mi to ani nedoporučovali. Přemýšlela jsem, že si výlet do Londýna zařídím sama, přes agenturu, která zprostředkovala takové výlety. Nakonec jsem si to rozmyslela, protože v tu dobu vypukly nepokoje.

Nepokoje v Anglii jsem na vlastní kůži nezažila. V Bournemouth se nic takového nedělo, žádné rozbité výlohy, žádné hořící autobusy, přesto mě Caroline každý den říkala, ať dávám na sebe pozor. Chodívala jsem s přáteli po večeři do centra, hlavně do parku, kde se odehrávaly různé koncerty, nebo taky na pláž, kde každý pátek byl ohňostroj. Město se 160 000 obyvateli a několika tisíci studenty, bylo každý večer velmi „živé“.

Ještě jednou děkuji všem, kteří se na tom podíleli, protože díky vám jsem mohla prožít neskutečný dvoutýdenní výlet, na který nikdy nezapomenu!

Yellow bus v Bournemouthu

Vyhlídkový let balonem