Jolana Venenyová - Bournemouth

Jolana Venenyová

Jazykový pobyt v Bournemouthu 2008

Odlet do Londýna a počátek mého měsíčního kurzu v Anglii byl stanoven na sobotu dvanáctého července. Nejenže byl tento pobyt mým nejdelším v zahraničí, ale zároveň to byla má první zkušenost s létáním. Proto jsem byla ono sobotní ráno pochopitelně nervózní, ale i plna kuráže tuto výzvu zvládnout. Na letišti v Ruzyni jsem hojně využívala taktiky „Dělej to, co ostatní“. Bez problému jsem si nechala odbavit zavazadla, prošla pasovou kontrolou a dorazila až k mé bráně. Po kontrole příručních zavazadel a hodinové konzultaci nastávajícího letu s Bárou jsem se usadila v letadle, u okénka, samozřejmě. Neměla jsem nejmenší představu, jak takový let probíhá a proto pro mě byla každá minuta na palubě letadla opravdovým zážitkem. Vzlet jsem ocenila tichým „wow“ a úsměvem od ucha k uchu přistání sice už nebylo tak příjemné, ale alespoň jsem se mohla kochat Londýnem pod námi. Tři ruské holčiny sedící přede mnou vyjádřily (možná až moc) nahlas asi to, co si já říkala jen pro sebe – „Эмо Лондон!“

Když jsem v Londýně čekala na svůj batoh, tak jsem si prvně začínala uvědomovat „závažnost“ situace. Mám na mysli používání angličtiny jako jediného prostředku ke komunikaci. Tušila jsem, že zásadní problémy s jazykem mít nebudu, ale pocit, že mi nikdo pomáhat nebude (a ani nemůže) a jsem odkázána pouze sama na sebe, mě přinejmenším dostal do ustavičné pozornosti. Toto mé rozjímání narušil právě přijíždějící baťoh, který ovšem nebyl v takovém stavu, v jakém jsem ho v Praze předávala. Vrchní kapsa byla rozepnuta a z ní vyčuhovala má vesta na chladné anglické počasí. Tato skutečnost mě ani trochu nerozhodila, protože chlapci stojícímu vedle mě přijel kufr napolo rozepnutý s prádlem roztahaným po jezdícím páse. Odhadla jsem, že jsem mohla dopadnout daleko hůře. To, že s mým zavazadlem je ještě něco jiného v nepořádku (kromě oné rozepnuté kapsy), jsem měla zjistit až večer, po příjezdu do mé hostitelské rodiny.

Následovala dvouhodinová cesta autobusem a pak, kolem šesté hodiny večer jsem byla přivítána v domě mé hostitelské rodiny. Dveře mi otevřela Sam se svou tříletou dcerou Joli, hned mě provedly domem a ukázaly můj pokoj. Ještě než přijela má spolubydlící Theresa z Německa, stihla jsem povečeřet už s kompletní rodinou – tedy se Sam, Crisem, jejich Joli, fenkou Pingy a mazlivým kocourem Gozem. Při vybalování svých věcí jsem zjistila, že nejenže mi z vnitřku batohu zmizela čokoláda, ale že mi zmizely i všechny ostatní sladkosti. Docela mě vyvedla z rovnováhy představa, že mi cizí lidé prohledávali věci. Naštěstí jsem zásoby jídla „na horší časy“ nepotřebovala. Musím říct, že jsem od anglické kuchyně nečekala žádné zázraky, ale Sam mě svými kuchařskými schopnostmi opravdu mile překvapila. Vařily se převážně těstoviny a brambory, ale vždy se na talíři objevila spousta vařené zeleniny. Základní filozofií rodiny Allen (ve skutečnosti se tak jako jediná jmenovala Sam) bylo „feel homely“ a opravdu jsem se tak cítila už od prvních okamžiků. Hned první neděli po mém příjezdu jsme se vydali do nedalekého přímořského městečka Swanage. Spolu se mnou i student Luis ze Španělska a již zmíněná Theresa. Při této příležitosti jsme se seznámili a náležitě si užívali krásného slunečného počasí. Už první den mého pobytu se prokázalo, že být s malým anglickým dítětem je pro studium jazyka velice výhodné. Sam malé Joli (a nejen jí) vysvětlovala, že nejedeme na „fairy“(víla), ale na „farry“(loď). I když jsem samozřejmě jela do Anglie studovat angličtinu, kombinace rodilých mluvčích němčiny a španělštiny (mého druhého a třetího cizího jazyka) mě mimořádně potěšila a i této výhody jsem se snažila se využívat co nejvíce.

V Bournemouthu funguje, alespoň pro mě jako pro cizince, velice matoucí systém autobusové dopravy. Na mapě autobusových tras, která se na první pohled zdá být velice věrohodná, chybí jedna velice důležitá informace. Kde přesně jsou umístěny zastávky. Částečně i proto mně a Therese první den školy nezačal zrovna nejlépe, ve skutečnosti snad ani hůř začít nemohl. Vystoupily jsme někde, kde jsme předpokládaly, že už by mohla být naše škola. Zmateny tím, že vůbec nevíme, v které části dlouhé ulice jsme z autobusu vystoupily, jsme i s mapou špatně odbočily a ztratily se. Do školy jsme dorazily se třicetiminutovým zpožděním a už nestihly poslechový test. Po skončení všech zbylých testů všichni noví studenti nasedli do autobusu a snažili jsme se vstřebat množství informací o Bournemouthu, které by se nám mohly hodit.

Odpoledne jsme se dozvěděli výsledky testů a já byla zařazena do skupiny L3, tedy druhé nejvyšší úrovně, která na RLC existuje. V této skupině bylo opravdu pestré národnostní složení – Saudové, Francouzi, Španělé, Korejky, Číňan, Polka – opravdu rozmanitá skupina. Během dopoledních hodin, které začínaly ve čtvrt na deset a pět minut po jedenácté, jsme více probírali gramatiku odpoledne s jiným učitelem se spíše konverzovalo a rozšiřovala se slovní zásoba. O polední pauze a po skončení výuky jsme měli možnost využít školní počítače většinou k napsání mailů – limit na jednu osobu byl patnáct minut, takže se nic jiného stihnout nedalo. K dispozici byly také anglické knihy a jiné studijní pomůcky, které jsme mohli využít v době svého volného času.

Po té, co jsem přestoupila do skupiny L2, se výuka soustřeďovala především na mluvený projev. V okamžiku, kdy se během hodiny objevilo jakékoliv téma, které nás zaujalo, učitelka nás nechala a i sama se zapojila do uvolněné diskuze. Při výuce jsme nerozvíjeli pouze naše jazykové schopnosti – těmito diskuzemi jsme získávali i pohledy jiných národů a kultur. Přesně na poslední den školy, tedy osmého srpna, připadlo slavnostní zahájení Olympijských her, a proto i naše odpolední hodina spočívala ve sledování tohoto ceremoniálu. Musím říct, že na mě tyhle okolnosti zapůsobily velice symbolicky a já si svůj poslední školní prázdninový den užila opravdu naplno. Po té, co jsem se rozloučila se svými spolužáky a učiteli a užila si poslední hodiny v centru Bournemouthu (a obchodě se sladkostmi, který opravdu doporučuji) jsem se vrátila na poslední večeři ve své hostitelské rodině a za „mými studenty“. Sice byl ten poslední večer malinko smutný – především malé Magdaléně z Polska se vůbec nechtělo domů, mně také ne a navíc jsem se dozvěděla o železniční nehodě ve Studénce, kudy jsem den poté měla jet i já.

Let zpátky jsem si chtěla užít ještě víc než ten první, ovšem tento plán mi moc nevyšel. Počasí bylo anglicky deštivé, já a Bára jsme seděly nad křídlem a let samotný byl malinko divoký. Naštěstí jsme si na letišti v Heathrow stačily koupit dostatek čokolády a tak jsme se soustředily převážně na ni. Když jsme byli v Praze, bezpečně na zemi a vyplétaly se z letiště (a po té, co Báře přijela její taška s lístkem „heavy“ téměř jako poslední) jsme se rozloučily a já šla přivítat svou rodinu. Pak už následovalo jen nadšené vyprávění všeho, co jsem za uplynulé čtyři týdny v Anglii zažila.

Tímto bych zároveň ráda poděkovala za to, že mi bylo umožněno studovat jazyk přímo v Anglii po tak dlouhou dobu. Nebyl to jen jazyk, který jsem se naučila také jsem si zažila jaké to je žít v zahraničí, co všechno to obnáší a zda bych někdy v budoucnu chtěla v Anglii pobývat i déle.