Jana Chromíková - Dublin 2010
Nejdříve ze všeho bych moc ráda poděkovala Nadačnímu fondu manželů Livie a Václava Klausových za splnění mého snu, opravdu to pro mě moc znamená. Jazykového kurzu jsem se zúčastnila od 12. - 26. 6. 2010.
Výuka začínala v 9:00 a končila 13:15. Skládala se ze dvou dvouhodinových částí, které byly rozděleny 15ti minutovou přestávkou, kterou studenti trávili buď v kantýně, nebo na zahradě, která byla lemována budovami školy. Na každou hodinu jsme měli jiného učitele. V první části jsme se zabývali gramatikou v učebnici Headway, v druhé hodině jsme více poslouchali a dělali různá cvičení na doplňování. Výuka byla podávána zábavnou a volnou formou, takže se člověk v různých diskuzích dozvěděl zajímavosti z kultury a života dalších studentů. Počet spolužáků ve třídě se různě měnil, protože každé pondělí přibývali a ubývali žáci. Takže od počtu 7 lidí nás ve třídě bylo někdy i 12. Mí spolužáci byli například z Brazílie, Ruska, Německa, Itálie, Španělska, Jižní Korey, Japonska a Francie. Celkově bylo na škole zastoupeno mnoho španělsky a italsky mluvících lidí, takže měli tendence si vytvářet skupinky a mluvit rodným jazykem. V tomhle ohledu si myslím, že pro mě bylo velkým přínosem, že jsem v tuto dobu nepotkala na škole nikoho z naší země a nutilo mě to používat zásadně angličtinu, čímž jsem se postupně zbavila ostychu mluvit a snažila se co nejvíce zapojovat.
Stravování ve škole bylo drahé, takže jsem v polovině prvního týdne začala chodit do obchodu Centra nedaleko školy. Velkou výhodou bylo, že skoro 2x více jídla bylo za polovinu ceny jídla ve škole. Na druhou stranu byla obsluha v tomto obchodě natolik pomalá, že se brzy začala tvořit neuvěřitelná fronta a bylo prakticky nemožné dostat se na řadu dříve jak za půl hodiny. Stravování v rodině si nemůžu vynachválit. Moje hostitelská matka Ann hostí studenty z cizích zemí více jak 13 let, takže si se vším věděla rady a byla tam vždy pro mě. Vařila výborně a každý den jiné jídlo, takže jsem se opravdu těšila, jakým jídlem mě večer překvapí. Jinak se má snídaně skládala z vloček s mlékem a opečeným toustem s máslem a marmeládou, takže jsem nikdy nebyla hladová.
Jestli bych měla mou hostitelskou rodinu oznámkovat, jednička by nestačila. Na rodinu jsem měla obrovské štěstí. Jak jsem psala, studenty z celého světa hostí již přes 13 let, takže přesně věděli, co potřebuju. Neustále si se mnou povídali, sledovali jsme spolu večer filmy, s manželem Ann, Patem jsme si někdy po večerech zpívávali, protože pracuje jako hudební producent a miluje hudbu stejně jako já, takže jsme si výborně rozuměli. Syn Patrick také hraje na kytaru a zpívá v hudebních skupinách a Ann je zapálená houslistka, která hrává spolu s dalšími irskými hudebníky na festivalech nejen v Německu. Již druhý den po mém příjezdu jsme šli s Patem poznávat krásy irských ulic při procházce a odpoledne jsme i s Ann vyrazili do parku, kam jsme ale kvůli dešti nedojeli a tak jsme se rozhodli, že mi ukáží jednu z typických irských hospůdek s živou hudbou. Bylo to opravdu příjemné odpoledne a jen mě to utvrdilo v pohostinnosti místních Dubliňanů. Docela mě zprvu překvapilo, jak přátelští Irové jsou. Je to opravdu velký rozdíl, když Vás na ulici pozdraví cizí člověk a mile se na Vás usmívá. Spolu s rodinou jsem také jednou večer navštívila pláž. Také se starali a informovali mě o novinkách v Dublinu a doporučovali, které akce bych si rozhodně neměla nechat ujít.
Počasí mi nadmíru přálo, za celou dobu, co jsem byla v Dublinu, mi pršelo jenom jednou, takže jsem měla v pokoji krásně teplo a vyšel i dublinský festival Street Performance World Championship na Merrion Square, který se konal o víkendu, a sjeli se zde artisti z celého světa, aby předvedli, co umí. Byla to opravdu obrovská akce, kterou bych doporučila každému navštívit, protože se koná každoročně.
Doprava po Dublinu je celkem zajímavá a také drahá, každá cesta z centra mě vyšla na 1.60 euro a díky zastávkám na každých 200 metrech taky docela časově zdlouhavá. Metro nemají, takže nejdůležitější dopravní spojkou jsou autobusy a tramvaje. Já jsem jezdila jenom autobusy, protože tramvaj k místu mého bydliště vůbec nevedla. Zastávky vůbec nemají jména, řidiči zastávky nehlásí a je nejlepší, když máte přesně drobné, protože řidiči peníze nevrací, vyjede Vám pouze lístek, který si pak můžete nechat v centru proplatit. Bankovky neberou, protože mince se házejí do speciálního strojku. Vlakem se dá ale třeba dojet do přímořské části Dublinu, Howth, kde jsou nádherné pláže a můžete si nakrmit tuleně. Zaručeně Vás taky okouzlí panorama místa.
Výlety do okolí pořádala škola každý víkend, přes týden nabízela prohlídky muzeí, továren, národních galerií a mnoho dalších zábavných aktivit. Hned první den škola zařídila prohlídku do centra, aby se noví studenti zorientovali, návštěvu Trinity College, socha Molly Malone a mnoho dalších zajímavých míst. Nabízeli i lekce irských tanců a návštěvu posilovny, stejně tak i jazykové laboratoře nebo počítačové učebny, kde bylo vždy dost počítačů volných, protože mnoho studentů mělo notebook sebou a mohli volně využívat internet. Každý den bylo také možné sledovat přímo v místnosti číslo 1 sledovat Mistrovství světa ve fotbale, kde se setkávali studenti, aby fandili svým favoritům.
Kurz mě celkově nadchl, člověk si přiveze spoustu zkušeností, zážitků, zbaví se ostychu a spousty přátel z celého světa. Dva týdny uplynuly jako voda, na jednu stranu je to krátká doba, na druhou je to nezapomenutelná část života, na kterou budu vždy ráda vzpomínat.