Alžběta Štíchová - Bournemouth 2010

Hned začátkem bych chtěla velice moc poděkovat celé nadaci a všem zúčastněným, že mi umožnila zúčastnit se měsíčního pobytu v Bournemouthu na jazykové škole RLC. Je to pro mě nezapomenutelný, báječný měsíc, který jsem si zcela užívala a velice si vážím této zkušenosti a celého jazykového pobytu tam.

V pátek večer jsem se vydala do Prahy odkud mi v sobotu letělo letadlo. Bydlím na druhém konci republiky a za jeden den bych to nestihla a proto jsem se rozloučila s rodinou a blízkými už den před odletem. Když jsem se ráno probudila, věděla jsem že dnešek bude veliký, zcela jiný než ty předešlé. Byl to můj první let a už týden předem jsem byla velmi nervózní. Samozřejmě nejen z letu ale i z mojí host family, ze školy, z angličtiny, z ostatních lidí co tam budou. Byla toho spousta. Ale toto ráno jsem se začala strašně těšit, že zažiji nové dobrodružství. Na letišti jsem měla domluvený sraz s Anye, která měla jet se mnou. Obě jsme to velmi prožívaly, protože jsme poprvé letěly letadlem,poprvé jsme měli absolvovat cizojazyčný měsíční pobyt a mnoho dalších nových věcí. Cestu letadlem jsme si opravdu užívaly a seznamovaly se. Po příletu na Heathrow jsme byli zmatené, ale šly jsme s davem a prošli všemi kontrolami a dokonce našly i naše zavazadle nepoškozené a neotevřené. Poté už jsme jen našly autobusové nádraží a tam poprvé praktikovaly angličtinu s místními lidmi. Dvouhodinové čekání na autobus bylo unavující, ale nakonec jsme se dočkaly. V autobuse jsme prospaly cestu a dostaly se až do Bournemouthu, kde nás už čekaly naše rodiny.

Už v autě z autobusového nádraží jsem cítila, že jsem v dobrých rukou. Od nástupu do auta Dawn nezavřela pusu a říkala mi co se bude dít, kde projíždíme, ptala se mě na cestu a byla strašně milá. Když jsem přijela bylo už pozdě a já byla hodně unavená. Ukázala mi celý dům, můj pokoj, nabídla mi večeři. Poté jsme si ještě krátce povídali a já si šla vybalit a kochat se anglickými nezvyklostmi. V domě kde jsem bydlela, bylo vše velmi moderní, pěkné a útulné. Dům měl malou zahrádku za domem, kde jsme trávili slunné víkendy, zimní zahradu, kuchyň s barem, obývací pokoj, koupelnu, 2 pokoje a ložnici. Já jsem bydlela ve velkém pokoji se dvěmi postelemi a obrovskými zrcadly. Celý dům se mi velice líbil.

Každé ráno jsem si dělala toast s marmeládou a pomerančový džus. Věřte, že na konci pobytu už jsem toho měla plné zuby každý den jíst to samé. Večeři jsem měla o půl 7. Scházeli jsme se vetšinou společně. Já, Dawn and Marwin. Co mě ale překvapilo bylo, že oni vařili vpodstatě jenom pro mě, protože oba obědvali v práci, nepotřebovali už něco tak velkého k jídlu. Navíc Dawn držela dietu, takže si dělala speciální jídla. Ze začátku mi to přišlo divné, že jsme si sedli ke stolu a každý měl jiné jídlo, ale zvykla jsem si. O víkendu mi nachystali buď balíček, když jsem jim řekla že jdu pryč nebo jsme si společně udělali toasty nebo swraby. Můžu říct, že vše v mé rodině bylo perfektní. Skvěle vařili, byli komunikativní a když jsem jim nerozuměla snažili se mi to vysvětlit nebo předvést. Svou host family si opravdu nemůžu vynachválit! Jinak jídlo přes den a v obědové přestávce jsem si kupovala v blízkém Tescu, kde měli nejrůznější sendviče a levné těstovinové saláty a jiné pochoutky. Ze začátku jsem už měla vše připravené předem. Nakoupila jsem si den předem v velkoobchodě Asda. Někdy jsme jezdili do fast foodu nebo do Subwaye. Každopádně levné, dobré jídlo dle možností z nadace se sehnat určitě dalo.

První den jsme dělali testy. Protože jsem byla na dlouhodobém kurzu, začalo mi vyučování až další den, tedy v úterý. Na nástěnce u vchodu bylo napsané v jaké jsem skupině a číslo dopolední a odpolední třídy. Dopolední vyučování začínalo 9:15, ale všichni tma byli dřiv a povídali si před školou. V dopolední hodině jsme jeli podle učebnic, procvičovali jsme gramatiku, poslech, čtení, mluvení, opakovali z předešlých dní apod. – prostě vše. Následovala 20 minutová přestávka, tu jsem vetšinou strávila v Cafeterii či venku s přáteli. Následovala druhá půlka dopoledního vyučování, kde se většinou začala probírat nová gramatika. Dopolední vyučování končilo po půl 12. Odpolední vyučování začínalo v jednu hodinu. Na odpoledním vyučování se učil hlavně mluvení, psaní, čtení a slovní zásoba. Každý týden se na odpolední vyučování měnil učitel, ale z jakého důvodu tak to nevím. Každých 8 týdnů se tam dělají testy pro dlouhodobé studenty, které rozhodnou zdali změní svou skupinu – tj. jestli se zlepšili či zhoršili, a po 8 týdnech se vždy mění všechny skupiny. A to se stalo i mě. 2 týdny jsem byla v jedné skupině a poté se to změnilo. Každé odpoledne pořádala škola nějakou akci například kino, sportovní odpoledne, odpoledne na pláži, barbecue, sledování fotbalu aj. O víkendu se jezdilo do vzdálenějších měst jakožto byl Londýn, kde se jezdilo nejčastěji, Bath, Oxford, Stonehedge apod., ale jeden takový výlet stál 28GBP. Já jsem jezdila ještě se svými spolužáky autem do blízkého okolí. Navštívila jsem Poole, Christchurch, Swanage, Boscombe – opravdu nádherná blízká městečka.

Moji učitelé, které jsem měla na dopolední vyučování, byli ti nejlepší, jak jsem se dozvěděla, takže jsem měla velké štěstí. Byli to Chris a John. Oba hodně komunikovali se studenty. Bylo to na jiné úrovni, zcela jiné než u nás v hodině angličtiny. Odpolední učitelé a tedy i vyučování mi přišlo hodně nudné. Samozřejmě někdy to bylo lepší někdy horší, ale když ve vaší třídě bylo 6 živlů, kteří se byli schopni povídat úplně o čemkoliv, pochopili byste, že poslouchat měsíc o velbloudech či jiných opravdu nezajímavých tématech je nudné.

Co mi to dalo?? Tak určitě spoustu nových zážitků, ale i zkušeností a přátel. Po jazykové stránce, jsem byla pro mě v lehčí skupině, takže gramatika a vše kolem bylo jen opakování.Já tam přijela praktikovat mluvení, a to byl můj cíl. Co se mi hodně líbilo bylo, že jsme brali gramatiku postupně, a tím že jsem si to jen opakovala, slyšela kdy a jak se používá, začala jsem to i praktikovat ve svém mluveném projevu, začala jsem více vnímat co říkám a opravovat svoje chyby. Cítila jsem, že konečně to co mám tak dlouho naučené si zautomatizuju a myslím, že se povedlo. V mluvení jsem prorazila bariéru už po 1 minutě v Bournemouthu a každý den to bylo lepší a lepší. Další přínos asi osobní komunikace a rady učitelům (např. že čtení je v angličtině to nejdůležitější, jak si udržet slovní zásobu a jak ji rozšiřovat a mnoho jiného). Celkově učitelé vás hodně motivovaly a chtěli po vás to nejlepší. Přínosy jsou opravdu obrovské. Určitě splnily mé očekávání. Ale největším přínosem pro mě osobně bylo to, že jsem zjistila, že na tom s angličtinou nejsem tak špatně jak jsem si myslela. Vlastně od první chvíle, co jsem tam přijela, jsem byla schopná se všemi komunikovat. Rozuměla jsem jim a po tomto pobytu už se dokážu i vyjádřit a nemám z toho už takovou obavu jako dřív. Z tohoto mám největší radost a největší motivaci studovat a zlepšovat se v angličtině.

Co zlepšit?? Myslím že zlepšovat asi nic. Jenom čím delší doba, tím to bude lepší a tím víc uvidíme své pokroky a měsíc je podle mě zcela ideální čas. Finanční podpora od nadačního fondu mi zajistila něco o čem každý může jen snít. Děkuji za to!

Doporučila bych se určitě zbavit strachu z mluvení. To že mluvíte špatně nikomu vůbec nevadí. Všichni Angličané jsou na to tak nějak zvyklí a snaží se vám pomoci. Odhoďte svůj strach a hodně se tam zkamaraďte a buďte pořád mezi lidmi a praktikujte mluvení. Proto tam jedete, praktikovat to, co jste se naučili, jazyk – angličtinu. Jinak na mé škole byli samí cizinci, takže s anglickým přízvukem jsem nemohla počítat, ale jak nám řekl John, náš pan učitel, kolik procent Angličanů ve své profesi, během svého života potkáte? Lepší je když už teď se učíte porozumět jiným přízvukům a stylům mluvy. Doporučit bych určitě mohla nádherné a obrovské parky, kterých je tam spoustu. Dále písečnou pláž, která se nachází hned v centru města, které je krásné a nachází se zde mnoho a mnoho lidí. Jinak důležité co je určitě říct, že autobusy a jejich plánky po městě jsou velmi chaoticky udělány. Nejdou z nich vůbec vyčíst zastávky a ani pořádně nevíte, kterým číslem máte jet apod. O každodenní tlakovou hladinu krve se mi staraly autobusy. Často se stávalo, že měly zpoždění, ale výhoda byla, že jezdili často za sebou, takže jste si jen musela počkat na ten další, který jel v rozmezí 10-20 minut.

Nejhorší překvapení pro mě bylo ráno v půlce mého pobytu. To totiž začínal červenec a tedy i letní a prázdninová sezóna. Ráno si dojdu na svou autobusovou zastávku, jak jsem na to zvyklá už 2 týdny. Autobus má zpoždění, ale to mě vůbec nepřekvapilo. Spíš ta obrovská skupina lidí, která se kolem zastávky tvořila. Dřív jsem tam stávala sama, občas jsme byli 2 nebo 3, ale tehdy tak 20-30. Po 10minutovém zpoždění autobus přijel. Všichni jsme se seřadili a mávali na řidiče (v Anglii to tak funguje, bez mávání vám nezastaví). Ale když se přiblížil uviděli jsme autobus nacpaný po okraje děckama. Autobus projel kolem nás a jen nám zamával na omluvenou. Já jsem zůstala s otevřenou pusou stát a zírat na autobus a na tabuli, na které visely další spoje. Do školy jsem to měla 35 minut rychlou chůzí do školy. Ale tolik času už jsem neměla. Rozběhla jsem se na další zastávku. Je zajímavé, že tam jsou autobusové zastávky vzdálené od sebe 300 metrů. Utíkala jsem, a kolem mě projížděly další přeplněné autobusy. Stála jsem tam zoufalá a představovala si jak příjdu pozdě do školy. Naštěstí nějakým zázrakem se přede mnou z ničeho nic objevil poloprázdný autobus a já mohla nastoupit. Říkala jsem si, že toto bylo jen tak tak. Ale opakovalo se to každý den, protože studentů jen a jen přibývalo.

Ani se nezdálo jak ten měsíc rychle uběhl. Měla jsem pocit, že jsem se jen párkrát vyspala a už byl konec. Loučení bylo velmi smutné, chtěla jsem tam se všemi ještě zůstat. Svůj volný čas jsem trávila s host family či přáteli. Byla jsem tam v jednom kole, a proto mi tam všichni přirostli k srdci a bylo těžké jim dát sbohem. Každopádně vím, že Anglie jako taková se mi velice líbila a ráda bych se do ní vrátila.

Každý den jsem si tam opravdu užila a jsem ráda za tu možnost, kterou jste mi poskytli. Ještě jednou moc a moc děkuji.

S pozdravem Alžběta Štíchová